Kdo neviděl Esfahán neviděl Írán

Kdo neviděl Esfahán neviděl Írán

V samém srdci Íránu se rozkládá město Esfahan, které je třetím největším městem v této muslimské zemi. Esfahan však všechna ostatní íránská města předčí svou krásou. Jeho architektura je skutečně nádherná a unikátní. Dnes proto okouzluje turisty z celého světa a je skvělým místem, kde je možné obdivovat krásy staré Persie.

Esfahan, někdy též Isfahán, je metropolí stejnojmenné provincie. Byl vystavěn na březích nevysychající řeky Zájende (Zayandeh Rud) a skvělou kulisu mu vytváří pohoří Zagros. Nachází se v nadmořské výšce 1590 metrů a žije v něm okolo 1 a půl milionu obyvatel. Po hlavním městě Teheránu a Mašadu je tak třetím největším městem Íránu. Esfahan má výhodnou polohu na úpatí hor, což mu přináší osvěžující severozápadní větry. I v létě tak ve městě panuje příjemné počasí. Mnozí říkají, že má Esfahan zdravé a léčivé klima – kdo přijede nemocný, uzdraví se a nikdo zde údajně nemůže onemocnět. Samotní Íránci o Esfahanu mluví jakožto o nejkrásnějším městě jejich země. Často se tak můžete setkat s tvrzením „Esfahan nesf-e Jahan“ což by se dalo přeložit jako „Esfahan je půl světa“. Tato věta, by měla dokazovat, jaký význam pro ně město má.

Foto: Šáhova mešita

Vzestupy a pády Esfahanu

Osídlení oblasti se datuje do období paleolitu, ale samotné město se údajně pod názvem Aspandana začalo budovat v 7. století před naším letopočtem. V období parthské říše (247 – 238 př. n. l.) již bylo hlavním městem rozlehlé provincie. Na mapách se město pod názvem Esfahan poprvé objevuje až ve 2. století po Kristu. V 7. století město dobyli Arabové a vydrancovali četní nájezdníci, což způsobilo jeho úpadek. Podařilo se jej však znovu postavit a již v 10. století se za vlády seldžuckého sultána Málika Šáha I. stalo hlavním městem Persie. V tuto dobu ležel Esfahan na významných obchodních trasách, vedla skrze něj například cesta z Indie do Středomoří a měl navázány kontakty i s Hedvábnou stezkou. Během cesty do Mongolska se zde zastavil dokonce i Marko Polo se svým bratrem. Třinácté století se neslo opět v dobyvačném duchu a i o století později, konkrétně roku 1387 byla městu zasazena drtivá rána. Esfahan tehdy vyraboval obávaný dobyvatel Tamerlán (Timur Lenk), který jako výstrahu pro ostatní nechal ve městě navršit pyramidu tvořenou 70 tisíci uťatými hlavami místních obyvatel.

Foto: most 33 oblouků - Si-o-sé pol

Další rozkvět zažilo město až v 16. století, kdy z něj safijovský šáh Abbás I. Veliký (vládl 1587–1629) udělal hlavní město a Esfahan se tak stal opět metropolí Persie. Jeden z nejlepších architektů té doby, šejch Baháuddín Muhammad Ámilí, dostal za úkol vytvořit z Esfahanu tak honosné město, které by se stalo klenotem celé říše a svou krásou by předčilo i evropské panovnické dvory. A tak se i stalo. Esfahan byl doplněn o nádherné paláce, udržované rozlehlé parky, velkolepé mešity a knihovny. Perská metropole oplývala orientálním kouzlem, stala se střediskem kultury, vzdělanosti a byla prohlašována za jedno z nejkrásnějších měst světa. Právě z tohoto období pochází řada dokonale dochovaných památek. Ty odolaly i dobytí města Afghánci v roce 1722, kteří povraždili většinu obyvatelstva. Esfahan je tak dnes živoucím dokladem slavné éry historické Persie. Můžeme jej tak bez okolků označovat za jedno z nejkrásnějších měst Íránu i celého muslimského světa. Pro své krásy byl Esfahan v roce 1979 zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Přívětivé město

Prohlídka Esfahanu je potěšením i během jinak parného léta. Kromě toho, že je zdejší podnebí oproti jiným íránským městům mnohem přívětivější, je město poseto také četnými parky, které jsou plné stromů a ty poskytují příjemný stín pro odpočinek během zkoumání a objevování památek. Téměř na každém rohu můžete navíc narazit na obchůdek s občerstvením a tak vám prohlídku města může zpříjemňovat ledová voda, ovocný koktejl či zmrzlina. Esfahanem navíc protéká řeka Zájende, v níž je po většinu roku voda. Její břehy slouží jak místním, tak i turistům k odpočinku a rekreaci. Přes řeku se klene asi jedenáct mostů, které se často stávají centrem společenského dění. Nejdelším mostem je 300 metrů dlouhý Si-o-sé pol, kde se lidé scházejí v místní čajovně, nebo se zabavují pořádáním různých soutěží, např. ve zpěvu. Určitě stojí za to se vydat i k dvoupatrovému mostu Chádžu z roku 1650, který je v prvním patře natolik široký, že jím bez problémů projede i naložená karavana. Pro pěší jsou určeny arkády po stranách. Sousední most Chubí pochází ze stejného období.

Elegance a krása dávných časů

Centrem Esfahanu je rozlehlé Imámovo náměstí, které bylo původně pojmenováno po šáhu Abbási I. jako Šáhovo náměstí, ale v roce 1979, kdy proběhla islámská revoluce, bylo na počest imáma Chomejního přejmenováno. Náměstí o rozloze 512 krát 164 metrů bylo vystavěno v letech 1590 – 1595. Je tak po náměstí Nebeského klidu v Pekingu údajně druhým největším náměstím na světě. Uprostřed náměstí se nachází rozsáhlý bazén s množstvím fontán a po jeho obvodu je k vidění několik islámských architektonických skvostů. Jižní stranu náměstí zdobí majestátní Imámova (Šáhova) mešita, která se řadí mezi nejdokonalejší stavby světa. Její výstavba trvala 25 let, slavnostně otevřena byla roku 1630. Součástí mešity o rozměrech 100 krát 130 metrů je 30 metrů vysoký zdobený portál se dvěma 42 metrů vysokými minarety. Do mešity se vchází netradičně zalomenou chodbou, kterou se dostanete na čtvercové nádvoří. Imámovu mešitu doplňují čtyři ívány, což jsou portály do zastřešené části mešity. Nejen ty, ale i stěny nádvoří jsou nádherně dekorovány kachlemi s kaligrafiemi, zvířecími či květinovými vzory. Modlitební prostor je zastřešen obří 52 metrů vysokou kopulí.

Foto: mešita šejcha Lutfulláha

Na východní straně náměstí se tyčí mešita šejcha Lutfulláha, která je zajímavá tím, že nemá minarety. V minulosti sloužila jakožto soukromá mešita šáha a tak minaret nepotřebovala. Šáh nemusel být muezzinem volán k modlitbám. Mešita byla pojmenována podle významného učence a učitele, šejcha Lutfulláha Majsího al-Amilího. Mešitě chybí i nádvoří, hned za portálem je modlitební prostor. Vše je dokonale jemně dekorováno a mešitu zastřešuje kopule v béžové barvě. Třetí nepřehlédnutelnou stavbou na Imámově náměstí je šestipatrový palác Ali Qapu z 16. století. Byl údajně postaven jakožto rezidence šáha Abbáse I. V dalších budovách lemujících náměstí se pak nachází bazar, který se však stejně jako náměstí zaplňuje až ve večerních hodinách.

Nejstarší památkou v Esfahánu je Páteční mešita, která je nádhernou ukázkou islámské architektury od 9. do 16. století. První sloupová mešita zde vznikla již v 9. století za vlády Abbásovců, v 10. stoletá byla Bújovci rozšířena o nádvorní fasády a ke konci 11. století ji seldžucký sultán Málik Šáh I. vybavil kopulí. Rozšiřování pokračovalo i během následujících staletí, k mešitě přibyl nový pavilón na severní straně nádvoří, 4 ívány i minarety a dlaždicové obložení. Další mešitou Esfahanu je Alího mešita z 12. století, jejíž minaret připomíná spíše tovární komín a trčí nad okolní stavby. Nedaleko ní se nachází nádherně zdobná hrobka Valúna Valayeta.

Foto: Šáhova mešita

Třídou Čtyř zahrad, která se táhne skrze město v délce 4 kilometrů, je možné dojít k madrase Šáhovy matky, kterou nechal na počátku 18. století postavit šáh Husajn, poslední z rodu sáfijovců. Madrasa i v současnosti slouží jako náboženská škola a pro turisty není přístupná. Kousek vedle začíná park Bágh-i Bulbul (Slavičí zahrada), který je nádherně upravený a přes den plný lidí. V něm je na břehu vodní nádrže k vidění palác Čihil Sutún, tedy palác Čtyřiceti sloupů, který roku 1647 nechal postavit Abbás II. Současná podoba paláce však pochází z roku 1705. Na vodní hladině se odráží 20 sloupů, které nesou střechu stavby. Jelikož odraz ve vodě počet sloupů zdvojnásobuje, dostal palác název „palác Čtyřiceti sloupů“. Místnosti uvnitř paláce jsou zdobeny nádhernými nástěnnými malbami, které vytvořil Muhammad Kásim. Vyobrazena je na nich mládež popíjející víno, bitevní scény a nechybí ani erotické výjevy.

Záhada třesoucích se minaretů

Nedaleko za městem se vysoko na skále nachází ještě zajímavé zříceniny zoroastrijského chrámu Áteškáde z 6. století. Vystoupat až na pahorek dá sice docela zabrat, ale výhled na město pak stojí za to. Na nejvyšším místě se nachází kruhový chrám ohně, o 500 metrů níže stojí proslulé Chvějící se minarety. Jsou hrobkou svatého kněze (derviše) Abdulláha Gorlandána (1286 – 1353) a je možné na nich pozorovat jeden nevšední a doposud neobjasněný jev. Jakmile člověk vyleze na levý minaret, snadno jej rozpohybuje a začnou zvonit zvonky umístěné na dřevěných překladech. Po chvíli však začnou zvonit také zvonky na pravém minaretu, i když s ním nikdo nekývá. Proč tomu tak je, zůstává záhadou.

- jap -

Článek byl zobrazen 8 567 krát.